life goes on.

28. january 2012 at 15:23 | mae* |  Journal
Existují lidé, které máme rádi více, než ty ostatní. Pak jsou také lidé, které v lásce moc nemáme. Jsou i lidé, které milujeme - nebo naopak nenávidíme. Ke všemu je vždy nějaký důvod. Nikdy jsem nevěřila, jak lehce se dá zamilovat do člověka, s kterým si jen píšete, ale osobně jste se ještě nesetkali. Mluvím z vlastní zkušenosti. Až před pár týdny jsem se o tom sama přesvědčila. Byla bych možná šťastnější, kdyby se to nikdy nestalo, ale beru to tak, že to tak asi mělo být... V životě jsem se dopustila spoustu chyb, ale tohle jako chybu nepočítám. Ať už mi třeba kamarádka řekla, že jsem naivní, no co, její názor. Já vím, moc dobře vím, že taková jsem - ale i kdybych to bralo jako chybu, tak přece jen: chybami se člověk učí. Podle mě ale zamilovanost není chyba. Ale to už jsi přeberte sami, jak chcete.
Jak už jsem dříve psala, byla jsem z toho všeho úplně na dně. Myslela jsem si, jaká nejsem chudinka. Ba ne, teprve včera jsem si uvědomila, že mé stavy zamilovanosti jsou úplné maličkosti, o proti problémům ostatních lidí. Včera mi kamarádka poslala písničku, ve které byl hlavním tématem smutek, nemoc, zrada a bolest. K tomu mi ještě napsala: Přelož si ty komentáře a důkladně si je přečti... Taky že jsem to tak udělala. V anglických komentářích se skrývaly příběhy některých lidí, kteří zažili něco, co by nikdo z nás určitě zažít nechtěl. Celý večer jsem pak probrečela. Zjistila jsem, co někteří lidé museli prožít, čím vším si prošli nebo co zlé je ještě všechno čeká. Díky tomu teď vím, že řešení mých problémků je úplná blbost.
Za každým "Dělám si srandu" je vždy trochu pravdy. Za každým "Nevím" je vždy trochu znalosti. Za každým "Je mi to jedno" jsou vždy nějaké emoce. Za každým "To je v pořádku" je vždy trochu bolesti. Za každým "Jsem jen přítel" je vždy trochu víc! (To je tak pravdivé, až se mi chce z toho brečet!)
Vlastně jsem dneska chtěla psát o něčem úplně jiném, ale to je vedlejší. Ještě jsem chtěla dodat, že jsem nedávno objevila ve své kamarádce toho nejlepšího přítele, kterého jsem si jen mohla přát. Největší potěšení mi dělá, že je to oboustranné. Procházíme teď obě stejným obdobím, máme podobné zážitky, neustále si máme o čem povídat, ač už o sobě víme všechno. Včera jsme si báječně popovídaly. Strávily jsme celé odpoledne v kavárně, pak jsme šly nakupovat a nakonec jsme skončily v parku. Po dlouhé době jsem se konečně cítila sama sebou, šťastná, odhodlaná, veselá - jednoduše svá. Konečně! :)
 

nothing lasts forever. not even love.

26. january 2012 at 18:40 | mae* |  Journal
Vždycky mám nutkání napsat nějaký alespoň trošku smysluplný článek, ale nakonec ho stejně smažu. Vždycky se najde něco, co mě vyruší nebo jednoduše ztratím náladu. Ale dneska ho dopíšu dokonce. Musím. I když nebude ani trochu smysluhumorný ani záživný, přesto ho píši. Mám toho tolik na srdci. Už to nemůžu déle držet v sobě.
Mám malér. Ne tak do slova, ale mám. Už v tom zase lítám. Zase jsem úplně mimo. Stačí jedna jediná věc, slovo, věta, píseň, která mi ho připomene, nebo třeba jen zmínka o jeho jméně a už jsem zase tam, kde jsem byla. V prdeli. A to doslova. Rozbulím se nad každou písničkou, kterou mám s ním nějak spojenou - a že jich je. Když si vzpomenu, jaké to bylo.. jak zatraceně krasné to všechno bylo. Nikdy nezapomenu na ten den, na tu chvíli, tesně pár minut před Silvestrem, kdy mi oznámil, jak mě má rád. Teď ale přemýšlím nad tím, proč se to všechno stalo? Proč jsem se zrovna já musela opět zatraceně špatně zamilovat?! Jsem tak strašně naivní. Tak, že vůbec věřím na lásku..
Odmítáme ty co nás milují, a milujeme ty co nás odmítají.
Citát - to je přesně můj případ. Ale pochopte, nemůžu přestat myslet na někoho, který zasáhl do mého života, natož milovat někoho dalšího, koho beru za kamaráda, jen za kamaráda. Já za to nemůžu. Omlouvám se, ale já svým citům prostě neporučím. Ani nevíte, jak moc bych si přála je dokázat ovlivnit, ale jak? Jak zatraceně?!